PhDr. Daniela Hodrová, DrSc. | |
---|---|
Narození | 5. července 1946 (77 let) Praha Československo |
Povolání | spisovatelka, literární kritička, literární teoretička, překladatelka, literární historička a literární vědkyně |
Stát | Česko |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Témata | literatura, literární teorie a překlad |
Ocenění | Státní cena za literaturu a překladatelské dílo (2011) Cena Franze Kafky (2012) Magnesia Litera Kniha roku (2016) |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Daniela Hodrová (* 5. července 1946 Praha) je česká literární teoretička a spisovatelka.
Je dcerou filmového a divadelního herce Zdeňka Hodra, tím pádem i vnučkou divadelního a filmového herce Jana Hodra (1875-1938), divadelní a filmové herečky Marie Hodrové roz. Bonaventurové (1880-1952). Maturovala v roce 1963 na střední všeobecně vzdělávací škole v Praze. Rok po maturitě se živila jako asistentka režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera. Poté vystudovala rusistiku, bohemistiku, romanistiku a srovnávací literaturu na Univerzitě Karlově. Doktorskou práci obhájila roku 1977. V letech 1972–1975 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. V roce 1975 začala vědecky pracovat v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Roku 1980 získala titul kandidát věd, v roce 1992 doktor věd. V roce 2011 získala za svůj za román Vyvolávání Státní cenu za literaturu (jako teprve druhá žena v historii), rok poté mezinárodní Cenu Franze Kafky. V roce 2016 odešla do důchodu. Ve stejném roce obdržela cenu Magnesia litera v hlavní kategorii Kniha roku za román Točité věty. Časopis A2 zařadil v roce 2020 její knihy Vyvolávání a Chvála schoulení do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce. Spolu s Milanem Kunderou a Václavem Jamkem je jedinou, kdo má v tomto seznamu dvě knihy.
Jejím prvním manželem byl spisovatel Karel Milota.
Do české literatury vstoupila v roce 1964, když jí vyšla báseň v časopise Divoké víno. Tam také v roce 1971 publikovala i první prózu. Její beletristická i literárněvědná díla byla přeloženy do více než deseti jazyků. V jejím díle, které je řazeno k postmoderně, je výrazná evokace tajuplné Prahy, fuksovská atmosféra, psychologické vykreslování postav, náznaky, metafory a alegorie. To vše činí její dílo kvalitním, není ale tím pádem tak snadno čitelné a uspokojí spíše náročného čtenáře. S jejím dílem prozaickým je propleteno i její dílo esejistické a teoretické, jímž do české literatury vstoupila ponejprv. Slovník české literatury po roce 1945 tuto spjatost popsal slovy: "Pro Danielu Hodrovou je charakteristické prostupování literárněvědné činnosti s tvorbou beletristickou. Mnohá témata a postupy, jimiž se zabývá jako teoretička, se objevují rovněž v jejích prózách: ať již jde o pojetí města jako subjektu či divadla, o typy „loutkovitých" postav, nebo o téma proměny a zasvěcení aj. (...) Její prózy a teoretické náhledy vzájemně korespondují především v chápání románu jako věčné oscilace mezi realitou a fikcí a v důrazu na sebepopírání žánru, na jeho sebereflexivnost."
Její romány jsou zmíněny jako jedna ze zbraní Saudruhových bojovníků v českém překladu parodie na Pána prstenů, Za pár prstenů (překlad Richard Podaný).