Dnes chceme tento prostor věnovat rozhovoru o Jan Werich. Toto téma je dnes velmi aktuální a upoutalo pozornost mnoha lidí v různých oblastech. Jan Werich se stal místem setkávání k diskusi, reflexi a analýze různých témat, což z něj činí mimořádně zajímavé a mnohostranné téma. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Jan Werich, od jeho původu až po jeho dopad na současnou společnost. Jsme si jisti, že toto téma ve vás probudí zvědavost a vyzve vás k zamyšlení nad jeho důležitostí ve vašem každodenním životě.
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Jan Werich byl jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny (syna Františka Wericha, obchodníka v Praze a Reginy roz. Duchoňové z Hostomic), a jeho manželky Gabriely rozené Choděrové (dcery Jana Choděry, hostinského v Žižkově čp. 970, a Marie, roz. Zounkové z Nehvízdek). Za kmotry mu byli Regina Benešová-Werichová a František Choděra. Rodiče se brzy rozvedli a Jan připadl do péče otci. Narodil se na Smíchově (čp. 403), kde měli matčini rodiče hostinec; za první světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích.
„
Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho.
“
V roce 1929 se Jan Werich oženil se švadlenou a návrhářkou divadelních kostýmů Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 – 14. dubna 1980), která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z angličtiny. Jejich jediná dcera Jana Werichová (1935–1981) byla herečka a překladatelka; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Hulíková, vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku.
Roku 1956 se neznámé Werichově milence narodil jeho nemanželský syn, adoptovaný pod jménem Jiří Petrášek. Nikdy se nesetkali, Jan Werich se o jeho existenci možná ani nedozvěděl.
V roce 1926 vytvořili s Jiřím Voskovcem uměleckou dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzy nato začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue – názvem mysleli malou revue do kapsičky u vesty. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich.
V letech 1927–1938 jejich divadelní spolupráce pokračovala, do roku 1935 působili v Osvobozeném divadle, v letech 1935–1937 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde uvedli jednu ze svých nejodvážnějších her Balada z hadrů.
V roce 1937 se vrátili k Osvobozenému divadlu, které bylo o rok později (1938) uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci; především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy. 14. ledna 1939 se J. Werich nalodil společně s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem v Cherbourgu a 20. ledna 1939 připluli do New Yorku na lodi Aquitania.
Život po 2. světové válce
V roce 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se navrátil až 1. 9. 1946. Spolu s Jiřím Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, ale vzhledem k politické situaci už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA).
Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956–1961 byl ředitelem Divadla ABC. J. Werich založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Z jejich divadelní tvorby této doby se staly nejznámější tzv. forbíny, tj. předscény.
Jeho poválečná činnost byla dočasně spojena s tehdejším režimem; přesto se postavil za některé své konkrétní přátele a kolegy a prosadil je do svých děl (např. Natašu Gollovou, Vlastu Buriana aj.). Tyto jeho aktivity, stejně jako kontakty s disidenty (např. Václava Havla přijal do divadla ABC v roce 1959) či satirické narážky v jeho hrách vedly k tomu, že od konce 50. let nebyl režimem brán jako spolehlivý.
Ke konci 50. let podnikl J. Werich několik individuálních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italské prázdniny (1. vyd. Českosl. spis. 1960, ... 9. vyd. Toužimský & Moravec 2010).
Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Jiří Suchý uvádí, že to Jan Werich bral trochu s humorem a trochu s despektem; zmiňuje Werichovu průpovídku „...jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“
V roce 1967 byl vybrán jako hlavní záporná postava do 5. filmu o Jamesi Bondovi, Žiješ jenom dvakrát, kde měl ztvárnit vůdce SPECTRE, Ernsta Stavro Blofelda. Ale poté, co dorazil na natáčení v Pinewoodu, tak si hlavní producent Albert R. Broccoli a režisér Lewis Gilbert pomysleli, že nebyl na tu roli nejlepší volbou, protože působil jako „chudý, dobrotivý Santa Claus“ (poor, benevolent Santa Claus). I přesto se s natáčením pokračovalo, ale po několika dnech bylo rozhodnuto, aby byl nahrazen jiným hercem (Donaldem Pleasencem), protože Werich v roli nebyl dost hrozivý. Werich však později upozorňoval, že „na place dělal problémy“, když si chtěl částečně upravovat své dialogy, neboť jejich původní vyznění považoval za poměrně slaboduché.
V období normalizace nesměl vystupovat v rozhlase ani televizi, měl zákaz veřejně mluvit. Právě v roce 1968 se podepsal také pod Manifest dvou tisíc slov. V roce 1977 vyšel paradoxně k tomu v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných umělců. Zastánci Jana Wericha tvrdí, že žádal komunistické úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně je potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar, 2011) a další svědkové. Jiří Suchý po letech tvrdí, že Werich šel na shromáždění z obavy, že by jinak nemohl vycestovat na plánovanou cestu za Jiřím Voskovcem do USA; tušil, že Voskovce uvidí naposledy. Jiřina Švorcová ve svých vzpomínkách uvádí, že několik dní po schůzi v Národním divadle, kde se Anticharta podepisovala, se Jan Werich ozval, že chce být ze seznamu vyškrtnut. „Situace to byla pro nás nepříjemná, měli jsme radost, že se Werich k tomu prohlášení připojil. A tak jsme přemýšleli, jak ho ujistit, že nepodepsal nic špatného, a přesvědčit ho, aby svůj podpis nebral zpět. Byla neděle, nikde nikdo. Telefonicky jsem zastihla jen předsedu vlády Štrougala, který slíbil, že se o něco pokusí. A v tom napadl Míku Werichův přítel Miloš Kopecký“, uvádí Švorcová. Dále k zapojení Kopeckého do celé anabáze Švorcová uvádí: „Měli jsme štěstí. Kopecký byl doma a stačily pouhé čtyři vysvětlující věty, aby řekl: Rozumím. Jedu za ním. A Werichův podpis na té listině zůstal. Jak ho Miloš přesvědčil, co si spolu řekli, nevím, ale jsem si naprosto jistá, že to byl právě jen on, kdo Wericha přesvědčit mohl. O jiném zásahu ani nevím.“
S Jiřím Winterem Nepraktou nepojila Jana Wericha pouze dlouholetá spolupráce, ale i stejně dlouholeté osobní přátelství.
V letech 1945–1980 bydlel na pražskéKampě ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako dům Dobrovského nebo častěji Werichova vila (U Sovových mlýnů 501/7). Je známo, že se Werich s Holanem neměli příliš v oblibě.
Od padesátých let dvacátého století je tam často navštěvoval český sochař Vladimír Preclík, který byl jejich společným přítelem.
Při příležitosti stého výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 Kč.
Výroky
Jan Werich ve svých hrách a především vyprávěních proslul mnoha převážně politickými narážkami. Např. o pražském jaru říkal v roce 1968 ve svých televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou: „takže když to shrneme... tak je to lepší, než jsme se báli, že by to mohlo bejt, když jsme mysleli, že by to mohlo bejt moc špatný... ovšem musí se to hlídat!“
Dílo
Divadlo
První hry dvojice V+W byly spíše zábavné, s velkým množstvím hudby, politicky neangažované.
Vest pocket revue (1927) – představení mělo obrovský úspěch (208 repríz). Vytvořili zde zcela nové pojetí scény, vystupovali jako bíle nalíčení klauni, kteří si povídají nejen mezi sebou, ale i s obecenstvem. Měli předem domluvené téma i směr dialogu, ale zůstal dost velký prostor pro improvizaci.
V pozdější době psal spolu s J. Voskovcem politicky angažované revue, většina z nich byla silně levicově zaměřená, upozorňovali na nezaměstnanost a na sociální rozdíly. Pozdější díla byla zcela nepokrytě antifašistická.
Jejich dialogy jsou zaměřeny proti maloměšťáctví, hlouposti, totalitě atd. Parodie byly zaměřeny nejen na dění v tehdejší době, ale i na historii.
Caesar – 1932, představuje Benita Mussoliniho jako Caesara, který touží po válce. Od této hry je Osvobozené považováno za politické divadlo.
Osel a stín – 1933, lidé se hádají o nesmyslné věci. Antická historka – spor o poplatek za odpočinek ve stínu osla.
Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli V + W vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935–1936 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoka. Zde vznikla divácky nejúspěšnější hra této dvojice:
Balada z hadrů – 1935, na rozdíl od předchozích her není výrazně zaměřena proti nacismu (Kritika skrze Tři košile Děda Nezamysla). Má výrazný sociální kontext a je spíše poctou Villonovi – svobodomyslnému člověku, buřiči a velkému básníku středověké Francie, jehož postoje byly autorům jistě blízké.
Na jaře 1936 se V+W vrací do prostor paláce U Nováků a taktéž k názvu Osvobozené divadlo.
Pěst na oko – lidé se odmítají poučit z historie a neustále opakují jednu chybu. Hra byla myšlena jako výzva k dohodě mezi lidmi a aby zabránili mocným jim ubližovat.
Na hudbu J. Ježka napsali do těchto her texty mnoha písní (např. Nebe na zemi).
Tvorba po 2. světové válce
Po návratu do Československa stihli Voskovec s Werichem ještě podle hudební komedie Finian's Rainbow od 'Yip' Harburga a Freda Saidyho napsat hru:
Divotvorný hrnec – originální hudbu Burtona Lane upravil Zdeněk Petr.
1953 Civilisace – Jan Werich (ze hry Osel a stín upravil Dalibor Brázda – Karel Vlach se svým orchestrem) / Kalná řeka – Rudolf Cortés – Supraphon 51566-M.
2007 W&V: Osvobozené divadlo I.–VII. 1929–1938, souborné vydání nahrávek Osvobozeného divadla, 7CD, celkový čas 7:26:46, vydáno 27. 4. 2007, katalogové číslo Supraphon SU 5810-2
1970 / 2013 Táto, povídej! Komplet 8CD, Jan Werich, Jana Werichová, komplet nahrávek z Archivu Českého rozhlasu, Supraphon, 2013, Katalogové číslo: SU 6180-2
2019Suma sumárum, soubor 5CD s veškerými dostupnými zvukovými nahrávkami Jana Wericha ve formátu mp3, celkový čas 50:36:33, vydáno 15. listopadu 2019, katalogové číslo Supraphon SU 6495-2
↑ The Statue of Liberty & Ellis Island. heritage.statueofliberty.org . . Dostupné online.
↑ Dělám divadlo pro lid v nejširším slova smyslu. Před 40 lety zemřel Jan Werich. Aktuálně.cz . 2020-10-31 . Dostupné online.
↑ Václav Havel: K divadlu ho dostalo přátelství jeho strýčka s Werichem, prosadil, aby Nobelovu cenu namísto nepřítele Kundery dostal Seifert. Svět Tomáše Koloce | Krajské listy.cz. www.krajskelisty.cz . . Dostupné online.
↑ Diváci ji milovali. Za lásku v osobním životě ale tvrdě zaplatila. Osudové ženy: Nataša Gollová. Dvojka . 2020-09-05 . Dostupné online.
↑ Zrazený král komiků Vlasta Burian zemřel před 60 lety. Reflex.cz . . Dostupné online.
↑ Byl Werich zakázaný? 'Zákaz nedostal, ale dlouhá období nic nesměl,' vysvětluje teatrolog Just. iROZHLAS . 2018-01-30 . Dostupné online.
↑ Protivníkem Jamese Bonda ve filmu Žiješ jenom dvakrát byl původně Jan Werich. Konečně víme, proč ho ve filmu (téměř) nevidíte. Dvojka . 2017-03-17 . Dostupné online.
↑JANOVSKÁ, Adina. Moudrý klaun odmítl stát se šaškem. Vždy říkal, co si myslel, a to se neodpouštělo. Tajnosti slavných. Krajské LISTY . 2019-01-14 . Dostupné online.
↑ Jak to bylo s Werichovým podpisem Anticharty. Vltava . 2018-06-29 . Dostupné online.
František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 71, 127, 162, 178, 185, 188–201, 204, 216, 240–1, 249, 299
František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 120, 159, 179, 198, 219, 233, 237
Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 33, 54, 67, 69, 94, 97, 114–5, 128, 132–4, 180–3, 191, 196, 225, 254, 264, 298, 376, 393, 395, 397, 410, 450–2, 466, 470, 474, 502, ISBN978-80-200-1502-0
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN80-7008-107-4. S. 1, 2, 24, 89–91, 138, 145–147, 162, 175, 176, 227, 242, 254, 368, 379–384, 418, 426, 428, 506.
MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN978-80-200-1671-3. S. 1616–1624.
Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN80-204-0165-2. Oddíl Osvobozené divadlo neznámé (s. 339–485) obsahuje skeče, scénické improvizace, předscény a náčrty nerealizovaných her V+W, které se podařilo rekonstruovat z autorských rukopisů, záznamů a stenogramů, pořízených v Osvobozeném divadle. Blíže in:
Jaromír Pelc: Jak jsem potkal Osvobozené – Neznámé forbíny V+W. In: Almanach autorů A, č. 3, Praha, 1991, s. 79–89. ISBN80-85214-08-3
Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 55, 100, 155, 226
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN80-7185-247-3. S. 523–524.